Sloni jednou ovládnou svět

26. února 2012 v 19:26 | Vé |  Deník
''Ano, '' řekl jsem, ''to, co děláme, je nejspíš šílenství, a přece jen je to pravděpodobně dobré a nutné. Není dobré, když lidstvo přepíná rozum a snaží se pomocí rozumu dát řád věcem, které rozumu nejsou vůbec dostupné. Pak vznikají takové ideály, jaké má Američan nebo leckterý socialista, oba jsou mimořádně rozumní, a přece život hrozně znásilňují a ochuzují, protože jej tak naivně zjednodušují. Obraz člověka, kdysi vysoký ideál, je na nejlepší cestě stát se pouhým klišé. My pomatenci jej znovu zušlechtíme.''


Chtěla bych mít doma slona masožravce, abych ho, když mě někdo nasere, na něj mohla poslat. Stal by se mým věrným společníkem v těžkých chvílích. A já bych ho drbala za ušima. A chodila bych s ním na procházky po Václaváku. A na koho bych ukázala, toho by sežral. A možná, že bychom si pořídili sloní armádu. A sežrali bychom všechny. To by byla paráda.
 

We all fall down, we’ll pick you up

24. února 2012 v 15:40 | Vé |  Deník
Believe in me, when you feel like you're losing all your hopes and dreams.
Believe in me, when I am gone you gotta keep a smile on.
Believe in me, goodbye my friends, just celebrate the times we spent.
Believe in me, we all die, it's in our fully big adventure.
Believe in me, when I'm gone.

Believe in me, just keep your faith and believe in all that you make.
Believe in me, my love is not a gamble, you can count on me.
Believe in me, no lies just love, I will be pure just like the sun.
Believe in me, when you are down I will lift you up from the ground.
Believe in me, when I'm gone.

Život není kámoš

19. února 2012 v 19:31 | Vé |  Deník
Někdy se mi zdá, že život vážně není spravedlivý. Dělá si, co chce, bez ohledu na naše pocity, názory, myšlenky. Zkrátka si jen tak klidně pluje časem vpřed, páchá škody, rány a bolesti, ale zpět už se neohlíží. Je mu jedno, že mi svými činy ubližuje, a že mě zraňuje.

A já s přibývajícím množstvím ran na mé křehké duši pomalu klesám k tvrdému dnu, kde na mě nečeká nic jiného, než nekonečná temnota, která pohltí i ty nejpečlivěji schované střípky radosti a štěstí, jenž mi ještě zbyly. Ale i přes tu všechnu bolest nemám dost odvahy to tady skoncovat. Cítím totiž, že ještě nenastal ten správný čas.

Ještě mě čeká práce.
 


Recept na domácí kečup - rychlé, levné, zkrátka rajčatové

15. února 2012 v 17:20 | Vé |  Deník
Miluju Mozarta. A taky rajčata. Jsou tak červeně
nebezpečná. Tak rajčatově rajčatová.
Že by člověk ani nevěřil tomu, že je to rajče.


Rajčata jsou mí kámoši. Nejlepší. A nejčervenější.
Vždycky mě dokážou uspokojit tou svou
červenou chutí.
Jo, rajče vážně chutná červeně.
Hlavně když ho uvaříte.
Pak rozmačkáte. A nakonec počkáte, až vystydne.
Tradá!
A máme tu domácí kečup.

The last touch

14. února 2012 v 20:47 | Vé |  Kreslím, maluji
Neumím kreslit ani přesně, ani rovně,
ani nic podobnýho,
prostě jen tak, jak to mí ruce zrovna jde.
Je to divný a nepravidelný.
Kdybych byla kritik a někdo by přede
mě položil něco takovýho,
ustřelila bych mu palici.



Mám něco, co ty ne. Mám totiž Karla!

13. února 2012 v 19:43 | Vé |  Deník
Začíná se zdát, že se konečně po několika letech mé novoroční předsevzetí začíná pomalu, ale jistě vyplňovat. A i když se to nezdá, mám v tom díkybohu taky pro jednou prsty já. Ale vlastně ono je samozřejmé, že bych v takovejhlech věcech měla mít prsty já, že jo. Jenže já je v tom nikdy neměla. Vždycky to byl někdo. Ale teď jsem to já.
Ale proč tu vytahuju novoroční předsevzetí, když už je dávno po novém roce?

Psala jsem si s Ený. Teda, my si píšeme každý den, a taky voláme a všechno možný, ale to není pointou toho, co chci sdělit. Takže, psala jsem si s En a v posledních pár dnech se mi zdá, že je něco jinak. Zdá se mi, pokud mě tedy Karel zase neklame (neznáte-li se ještě s Karlem, ráda vás seznámím. Karel - mé druhé a také při mém štěstí zlé já), že naše přátelství nabírá na takové té duchovnosti, hovno, smysluplnosti. V tom je rozdíl. A mimo to se mi také zdá, že jsem se stala svědkem nově se vyvíjejícího vztahu. Což je sice hezké, ale pro mě poněkud deprimující, jelikož já štěstí na tyhle věci nemám. Za to sice můžu děkovat Karlovi, ale vinu i přesto dávám z části sobě. Nedokážu s ním totiž bojovat. A já se o to upřímně ani nesnažím. Já ho jen tak nechávám, ať si škodí. Jednoho dne ho ale stejně přelstím, zvítězím nad ním, potom mu ostříhám ty jeho hřebíkatě černý rovný vlasy a udělám si z nich koláž, pověsím si jí nad postel a pak už se budu jenom smát. Hahaha! Jen se těš, ty ďáble!

Ale abych se teď vrátila k věci, vidím, jak naše přátelství začíná nabírat správných a důležitých hodnot a mám z toho radost. A taky vidím jak je En v posledních dnech šťastná. Možná si to sama neuvědomuje, ale ty změny, které možná i nevědomky prodělala, z ní doslova září jako sluneční paprsky, které se snaží dostat skrz zatažené rolety ke mně do pokoje a nasrat mě. Ach ano, mám z tý holky radost. A ze sebe dokonce taky. Už konečně vím, co chci.
(A že mi sakra dlouho trvalo, než mi to došlo).

Nejhorší je, když nevíš co bude dál

10. února 2012 v 22:14 | Vé |  Deník
Říká se ''Nenaučíš-li se milovat sám sebe, nemůžeš tedy milovat někoho jiného'' a věřte nebo ne, je tomu skutečně tak.


Přadstavte si, jak je těžké žít s pocitem viny, že sem prostě nepatříte a akorát svou exiistencí ubližujete ostatním. Svým blízkým, přátelův, rodině a i těm, které jak jde čas, poznáváte. Je vám z toho, i ze sebe špatně. Při pohledu do zrcadla se vám zvedá žaludek a i každičká narážka, nebo jen napomenutí vám dokáže psychiku poškodit natolik, že už vlastně ani nejste člověk, ale jen robot, který tu je, protože jen musí.

A mě už tohle kurva nebaví. Nebaví mě se přetvařovat, že je všechno fajn. Že je mi fajn. Ale mě fajn není!

Nebaví mě pořád žít v přetvářce. Nebaví mě žít v pocitu viny. A nebaví mě se pořád snažit tvářit se spokojeně. Nebaví mě bejt stejná jako vy, ale já musím. Musím. Jinak byste mě zavrhli. A co já potom, že jo. Co bych tady v tom zasraně nespravedlivým světě dělala.

Ať táhnou všichni k čertu. A já s nima!

''Vy už jste toho tolik zvládla. A já věřím, že se v životě jen tak neztratíte''

19. ledna 2012 v 18:51 | Vé |  Deník
..Slova mé psycholožky. A docela i potěšily.
Vlastně mě momentálně těší víc věcí, než jen slova mé psycholožky.
Třeba to, že jsem byla přijata na střední uměleckou školu. Nebo to, že už můj trhací kalendář ukazuje jen necelých pět měsíců do konce školního roku. A ano, potom už budu moct konečně říct, že jsem šťastná. I když to bych spíš mohla říct kdyby se konečně objevila kopie Harryho z OD v Česku. (Což se samozřejmě při mé smůle nestane)..
Ne, dobře. Jsem optimista - a kopie Harryho existuje a jen čeká na to, až se někde objevím.

Jak ironické.


Devatenáct!

12. ledna 2012 v 17:18 | Vé |  Deník
Devatenáct, devatenáct, devatenáct! Ještě devatenáct dní a je po všem!
Po úmorném učením se, které mimochodem neprovozuji.
Po poslouchání keců našich milých rodičů o tom, že jde přece o náš život, tak se musíme snažit!
Po stresu z písemek, ze špatných známek a následně z výprasku od maminky.

Po třicátémprvním budeme konečně svobodní! (Teda alespoň já). Žádné učení. Na to už pak budu moct kašlat. Důležité je přeci pololetní vysvědčení, to si totiž budu přikládat k přihlášce na střední, že. :)
A důležité je zvládnout zítřejší talentovky, které jsem mimochodem dělala už dneska, zítra jsou jen testy. A jestli je podělám, jako jsem podělala už dvoje talentovky minulý týden, skončím na nějaké fuj učňovské škole. Ach jo. Kdybych nebyla blbá, a učila se poslední dva roky, že. Ale ne, já totiž musela běhat s Pepíčkem a s cigárkem u huby po Ostrově, já prase!

Za všechny ty prasárny, které jsem v posledních dvou letech prováděla, bych si nejradši dala pořádně do držky!

Díky ti, Bože, že si mě osvítil! (Ne dobře, možná jsem jenom dospěla, nebo kolem mě proběhl pan Rozum).

Od teď už totiž budu hodná holka!


Odpočítávání

31. prosince 2011 v 21:11 | Vé |  Deník
Uteklo to jako voda.
Je to jako teď, co jsme stáli na Ostrovském náměstí a pozorovali blouznící lidi, které se snažili usměrnit policisté.
Je to jako teď co jsem prohlásila, že už si nikdy nevyčistím zuby, jelikož by se mi smylo Pepovo DNA ze rtů.
Je to jako teď, co jsem se radovala z toho, že skončil rok 2010 utrpení a nastává 2011, kdy bude všechno lepší. To byl samozřejmě omyl. Bylo to ještě horší.
Ale i teď věřím, že tenhle rok přeci jen bude o něco lepší. Určitě bude. Vím to.
A ani mě nemrzí, že tentokrát netrávím Silvestr s F.R. a nepiju. Ano, já nepiju. A jsem za to na sebe nesmírně hrdá.
Jsem u M., koukáme na ''Silvestr na pláži'' a ''Československo má talent'', smějeme se blbostem s jíme a jíme. Pijeme Dobrou vodu a vodu se šťávou a je nám fajn.
Nikde přřeci není psáno, že na Silva se musí každý druhý zřídit, že.

Jediné co mě štve je představa, že zítra musím zase domů do Prahy. Tam mě samozřejmě čeká škola a následně talentovky, které mě velice stresují.
Do Prahy nepatřím, vím to. Patřím sem, do Ostrova.

Ach Pepo, kdybys věděl jak mi chybíš, jak mi chybíš ty, Ostrove. Jak mi chybíš moje milovaná třído 9.A. Kdybyste věděli jak mi strašně chybíte..
Ale já se vrátím. Vrátím se, vím to. Ne, já v to věřím.
Jednou se sem zase vrátím. Budu tady zase žít. Budu zase bydlet v tom útulně útulném bytě a budu si s kámoši volat přes webku do půlnoci. Budu zase chodit spát strašně pozdě a do školy budu chodit nevyspalá. Budu se o sebe zase staraat sama. Budu mít zase svého psa. A všechno to zase bude fajn.

Ne, budu myslet pozitivně.
Všechno je fajn. Mí spolužáci jsou fajn, mí rodiče jsou fajn, moji přátelé v Praze, které tam nemám jsou fajn.
Všechno je fajn.
A taky bude.

Kam dál